Kroj se na Chodsku dědí z generace na generaci, ale působí zde i švadleny a krejčí, kteří kroje stále šijí a poptávka je po nich značná. Nejvýznamnějšími vesnicemi, kde se kroj zachoval, jsou Mrákov na dolním Chodsku a Postřekov v oblasti horního Chodska. Obě oblasti jsou velmi zajímavé, neboť ačkoliv se jedná o dosti malý region, existují podstatné rozdíly mezi krojem Chodska dolního a Chodska horního. V obou vsích působí národopisný soubor, který zde hraje nemalou roli jako specifický nositel a pokračovatel lidových tradic.

Něco z historie
Ženské šátky na hlavu, kterým je tento článek věnován, jsou součástí tzv. svátečního kroje neboli šerky, která se do dnešní podoby ustálila již v 60. až 70. letech 19. století. Vdané ženy nosily na hlavě kulatý bílý čepec s černou geometrickou výšivkou. Pro svůj zvláštní tvar se mu dostalo pojmenování koláč. Tyto čepce s černým hedvábným vyšíváním údajně ještě v polovině 19. století Chodky nosily. Kolem něj si ženy uvazovaly úzkou plátěnou roušku, tzv. plínku. Jednalo se v podstatě o typ měkkého čepce renesančního typu s kulatým dýnkem. Velmi podrobně tento čepec popsal J. F. Hruška. Koláč začal z běžného nošení mizet pravděpodobně již od poloviny 19. století. Lze tak usuzovat na základě zpráv B. Němcové, která je již za svého pobytu na Chodsku (40. léta 19. století) neviděla a dále podle popisů chodského kroje od H. Randy, který se ve své práci z roku 1887 zmiňuje o tom, že koláče je možno vidět o svatbách, křtinách a jiných slavnostech, přičemž tento čepec přirovnává k čepici kuchařské či cukrářské. Z uvedeného vyplývá, že čepec již tehdy nebyl běžnou součástí kroje, ale nosil se jen při výjimečných příležitostech, stal se součástí obřadního kroje.

Vdané ženy si hlavu zakrývaly také plenou. Plena byl čtverec bílého plátna v jednom rohu vyšívaný a olemovaný paličkovanou krajkou. Uvazovala se přes bradu a na temeni hlavy se ovinula vyšívanými pásky, které se zavázaly na mašličku. Krajkou ozdobený cíp splýval na záda. Později se plena začala zavazovat jen pod bradou.Pod plenu si ženy zavazovaly obyčejnější šátek, aby ji ušetřily od potu. J. Jindřich ve svém „Chodsku“ uvádí, že ve špatném počasí ženy nosily přes hlavu hubrousek, což byl také čtverec plátna ovšem větší než plena. O plenách se zmiňuje H. Randa ještě v roce 1887 jako o běžné pokrývce hlavy do kostela. Pleny se tedy udržely déle než koláče, které již tehdy byly považovány pouze za součást obřadního oblečení.

Svobodné dívky si vlasy zaplétaly pentlemi a okolo čela si uvazovaly vínek. Němcová v době svého pobytu na Chodsku viděla vínky již jen jako součást smutečního obřadu, a to při pohřbu mladé svobodné dívky. Děvčata si vlasy splétala do vrkočů ozdobených mašlemi. Přes čelo měla uvázaný bílý vínek šířky dlaně, vpředu vyšívaný nebo ozdobený krajkou. Vínek se zavazoval vzadu pod vrkoči. Lze opět říci, že archaické části kroje přežívaly již pouze díky určitým rituálům, při nichž byly ještě nezbytným doplňkem oděvu.

Starobylé koláče a vínky v polovině 19. století vystřídaly červené šátky s tištěným vzorem, které nosily jak svobodné, tak vdané Chodky. Nosily se nejen ke svátečnímu kroji, ale také k všednějším typům kroje. Později se staly typickou součástí chodského kroje postřekovského typu, kde jsou dodnes doplňkem tzv. přástkového kroje. V rámci národopisného souboru jsou takto oblečeny členky souboru, které představují generaci mladých a svobodných.

V poslední třetině 19. století vstoupily do chodského kroje šátky černé. Ty byly nejprve strojově vyšívané, později si je ženy nechávaly vyšívat ručně, v čemž tkví jejich originalita. Na ostatním území Čech panovaly tendence odkládat podomácku vyráběné a vyšívané kusy oděvu. Chodsko je tedy tímto vývojem zcela výjimečné. Dodnes se tyto šátky v rodinách dědí, obyčejně lidé mají schovaný i nějaký kus, který je strojově vyšívaný, ale převažují šátky s ruční výšivkou. Vyšívané jsou dva protilehlé cípy, které jsou navíc ozdobené třásněmi. Materiálem, který byl na výrobu šátku používán byl klot, tibet či hedvábí. Z počátku se tyto šátky nosily jak ke svátečnímu kroji, tak i k všední formě, v 50. a 60. letech 20. století dokonce k typu postřekovských rukávců. Během 20. století byl kroj ovlivňován natolik módou, že u některých kusů nebo jeho součástek je dnes možné určit, z jakého období pochází nebo v jakém období byl jeho střih či výzdoba změněny. V případě černých šátků lze dobu vzniku určit podle velikosti vyšívaných květů. Čím je šátek mladší, tím větší je výšivka.

„Každá generace měla svojí módu. To sme věděly, co je po bábě, po mámě. To se pozná podle vzorů, materiálu. Třeba na černých šátcích na hlavu se pořád zvětšovaly květy. Čim starší ten šátek je, tim má menší květy. Za Hitlera byla velká móda velký květy. To byly tak velký květy, že když se šátek zavázal, tak šly až přes uzel do týla.“ vzpomíná znalkyně krojů paní Alžběta Vondrašová z Mrákova. S příchodem černých šátků do módy chodských krojů vznikl jeden z rozdílů mezi krojem dolního a horního Chodska. Zatímco na horním Chodsku si ženy šátek zavazovaly tzv. na pokos, na dolním Chodsku se pod šátek nosil ještě velký hřeben z rohoviny, čímž se vytvořily charakteristické „růžky“. Na dolním Chodsku se tento šátek nosí dodnes k svátečnímu kroji, zároveň v tomto typu kroje vystupují členky souboru. V Postřekově se typ kroje šerka s černým šátkem vyskytuje spíše jen v rámci vystoupení souboru, oblékají ho ženy přestavující generaci vdaných a starších žen.

Způsob úvazu šátku, postup při zavazování
Červený i černý šátek se zavazují stejným způsobem. Ženy si při zavazování vzájemně pomáhají. Šátek se přeloží po diagonále na neúplnou polovinu tak, aby celý menší květ byl v levém rohu a celý větší v pravém. Vpředu se přiloží k čelu, žena si šátek pevně přidrží v oblasti mezi spánky a ušima a druhá jí jej vzadu uvazuje. Horní díl prostředního cípu se nadzvedne a spodní se složí pod šátek, kde utvoří charakteristický tvar, ideální jsou však dlouhé vlasy, které se stočí do čampule. Na dolním Chodsku se v případě krátkého účesu musí použít náhrada čampule (např. koudel), aby bylo možno upevnit hřeben. Od čela se utvoří hladké asi 15 cm široké záhyby, zbylé dva cípy se trochu sevřou v dlaních, pravý cíp se přeloží přes levý a v týle se prostrčí směrem zespoda nahoru. Pak se jen uzel velmi pevně utáhne, levý cíp se přehodí přes pravé rameno a pravý se na zádech upraví.

Teď už máme novou zkušenost, v pondělí, tj. při třetím pokusu, do krmení mávala fajfkama a mrkev byla na bryndáku, na sedátku, na tričku, na hlavě, na rukách,…

A natáčet video je super, takže ještě jedno. Skvělá práce s modrým koužkem v čase cca. 0:49.